Všichni byli tak milí. Policie také. Byli tak zdvořilí, tak elegantní. Vypadali jako stateční strážci nějakého starého království. Velmi krásní, dobře vypadající a ke mně velmi zdvořilí. Nevím, jestli vy nebo někdo jiný má nějaké jiné zkušenosti, ale já mám velmi dobré. Takže dokonce jsem jim napsala báseň.
Už jsem vám vyprávěla ten příběh, že? Ne, ne, ne tento příběh, ale měla jsem v úmyslu něco vám říct. Ano, ano, ano, pamatuji si. On pracoval a já jsem pak odjela, jela jsem někam jinam naučit se více o vrtulníku. A on zůstal tam, kde byl, protože nemusel jít se mnou, a učil se rychle. Dokonce ve spánku létal. Když spal, létal. Cvičil celou dobu doma, bez vrtulníku. Takže se učil velmi rychle, a dokonce se stal inspektorem nových pilotů. Mám pravdu? Předtím, že? Ano, ano. A poté, nyní pracuje v jiné oblasti. Nechci, abyste věnovali příliš pozornosti tomuto chlapci. Nechte ho být. Nechte ho být! Mimochodem, je ženatý. A je to dobrý chlapec, velmi věrný manžel, takže si ani nepomyslete. Znám vás, lidičky, máte rádi piloty. Já také. Ale ne všichni piloti jsou tak hezcí, jak si myslíte, jen já vypadám dobře, ale jsem jen poloviční pilot.
Nemohla jsem dál létat. Ráda bych. Musela jsem opustit vnější létání, abych mohla létat uvnitř, pro více výhod pro každého. Miluji létání. Bylo to tak krásné, být tam nahoře; nikdo vás neobtěžuje; nemůžete myslet na nic, než na to, co je před vámi. A před vámi je také samé prázdno. Jen buďte opatrní na elektrické vedení. Někdy za mlhavého počasí, pokud letíte příliš nízko, a nevěnujete tomu pozornost, pak „sayonara“ (sbohem). Jednou jsem málem zemřela, protože motor byl kaput, porouchal se. Naštěstí jsme měli ještě jeden motor. Jsou tam dva motory, takže s jedním motorem jsme přistáli, ale přistáli jsme nouzově. Kopec byl takový, ne jako rovina, takové přistání. Och! Naštěstí můj instruktor byl vedle mě, takže to převzal, ale jeho tvář byla hodně zelená. Bylo to uniknutí o vlas. Má děti a manželku, nemůže prostě jen tak odejít. Já bych mohla. Kdybych se tehdy vrátila, nemusela bych se dnes už o nic víc starat. Dobře, to je vše. Tak je to. Pokud ho tedy uvidíte, řekněte: „Ahoj“. Určitě si mě pamatuje. Možná ne. Jen mu ukažte Supreme Master TV: „Tady je Ona, pamatujete si na Ni?“ Vypadá teď starší.“
Poznala jsem ho, když jsem byla mladší. Pozval mě do paláce. Ale když jsem tam poprvé šla, šla jsem se podívat na palác, jen jsem stála venku, a najednou se všechny kamery otočily na mne. Stovky! Och! A pak jsem se bála. A pak jsme jeli domů. A když řekl: „Přijďte zítra do paláce,“ vzpomněla jsem si na tu scénu, a pak jsem se prostě bála. Už jsem tam tehdy nechtěla jít.
Poté jsem žila v Thajsku, a on mě požádal o mé číslo. Nevím, jestli volal nebo ne, protože jsem mu zapomněla dát svoje jméno, protože znali moje jméno jen jako Mistryně Ching Hai, neznali mé jiné jméno. Takže vlastně, pravděpodobně řekli: „Tady nikdo takový nežije. Takové jméno nemáme v našem domě.“ Obyčejně stejně neodpovídám na telefon. Když odpověděli, pravděpodobně řekli: „Majitel není doma,“ nebo „Nemáme takovou osobu.“ Nevím. On jel do Thajska brzy poté, navštívit Thajsko. Asi si myslel, že jsem nějaká princezna, takže šel do paláce, ale viděli jen jiné princezny. Nebyla jsem tam. Ale on znal to číslo. Žila jsem na golfovém hřišti, a dala jsem mu toto telefonní číslo. Nevadí, zapomněla jsem, to je jedno, to je jedno. Starý přítel, dávný, dávný, dávný, dávný starý přítel. On si to nepamatuje, ale já si to pamatuji. To je ten problém.
Nevadí. Dříve jsem žila v Monaku. Nemyslím tento život, v jiném životě jako princezna. Ale nemluvme o tom, rozčílila bych se. Ale všichni se tam ke mně chovali také jako ke královské výsosti. Když jsem tam bydlela v nějakém hotelu, chovali se ke mně tak dobře. Proto se já k vám chovám dobře, kvůli dobré vzpomínce z Monaka. Chci splácet přívětivost a laskavost lidí. Říkali mi „princezno“! Ani mě neznali. Chodila jsem do restaurací a jedla a to všechno se všemi žáky. Říkali princezno to, princezno tamto. Řekla jsem: „Nejsem princezna.“ A ona pak řekla: „Nevadí.“ Majitelka restaurace řekla: „To nevadí, jste moje princezna.“ Řekla jsem: „V tom případě děkuji.“ A pak, když jsem si objednávala taxi nebo tak něco, vždy si mysleli, že jsem princezna. Volali na mě princezno to, princezno tamto. A vždycky jsem řekla: „Ne.“ Jeden monacký řidič taxi má dům v Monaku, a není to obyčejný řidič taxi. A já jsem mu zavolala, aby přijel, protože tam jsem neřídila. A on pak přijel a vyzvedl mě. Poprvé přijel s běžným taxíkem. Podruhé přijel se svým nejlepším mercedesem, bílým a velkým. Řekla jsem: „Och! Kde je vaše druhé taxi? “ Řekl: „Ne, tohle je pro Vás, princezno.“ Takto to řekl.
Taxikáři mě mají rádi. Mám nějakým způsobem dobrou spřízněnost s taxikáři. Měl krásné auto, mercedes, bílý a čistý a nový a prostorný, jeho vlastní auto. Nepřivezl taxi. Byl to opravdový Monačan. Se svým speciálním rysem. A řekl, že je Monačan, tam narozený a původem odtamtud. Mluvil na mě francouzsky, a já jsem řekla, že anglicky by bylo lepší. Můj jazyk byl omezený; dlouhou dobu jsem nemluvila francouzsky. Mluvil na mě tedy anglicky. V Monaku jsou velmi vzdělaní lidé. A když jsem tam poprvé přijela, řekla jsem lidem, kteří pracovali v restauraci v hotelu: „Můžete mi říct, kdo z vás je Monačan? Ráda bych se setkala s opravdovými Monačany.“ A oni řekli: „Žádní Monačané v Monaku nepracují.“ Jako, že oni jsou všichni princové, oni nemusí pracovat. Pouze cizinci tam chodí do práce. Je to pravda? (Ano.) Je to pravda. On nic neví. Muži, toho moc nevědí. Takže jsem stále hledala Monačany, abych viděla, jak vypadají. (Také nejsem původně z Monaka.) Nejste? Jste Francouzka? (Ano.) Ale žijete v Monaku? (Ano.) Ano? (Bydlím blízko Monaka.) Blízko Monaka. (Nejsem z Monaka). Rozumím, rozumím.
Když jsem byla v Monaku, bylo těžké najít nějaký byt nebo cokoli krátkodobě, takže jsem žila poblíž. Jednou, jsem potkala jednu Monačanku, která pracovala v restauraci. Dokonce si adoptovala aulackého (vietnamského) syna. Velmi pěkné, velmi milé. Neznám monacké lidi, protože když jedete do Monaka, myslíte si, že to jsou všechno Monačané. To není pravda. Jsou to všichni cizinci, všichni bohatí a slavní, kteří tam žijí. Bohatí a mocní tam žijí, s jachtami a vrtulníky zaparkovanými na jachtách, na parkovišti nebo něco takového. Takže, když jsem tam byla, také si mysleli, že jsem bohatá a mocná, takže se ke mně chovali velmi pěkně. Ne Monačané – s těmi se zřídka můžete setkat. Jsou to všichni přistěhovalci, cizinci.
Och člověče! Kde jsou Buddhové? Vrátíme se zpět k… Přečtu vám příběh o Lordu Mahávírovi. Je to téměř… Och, je to skoro hotovo? Téměř skončilo utrpení, Jeho utrpení, Jeho karma přetrvává, během Jeho 12letého praktikování, ale později je toho více s Jeho učením. A když už dosáhl úplného osvícení, některá další učení později. V pořádku. Nyní, toto je další příběh – On osvobozuje Chandanu. Je to „Osvobození Chandany.“
Dříve, když jsem byla na nižší úrovni, byla jsem ve Francii, v domě ve Francii, v horách, zatímco jsem hledala ašrám pro Evropany. Takže jsem žila v domě. Před tímto domem tehdy jsem neměla nikde, nikoho poblíž místa, kde jste byli, a kde jsme teď byli v tom čase, takže jsem musela bydlet v hotelu. A byli ke mně tak milí, tak příjemní, po celou dobu. Cokoli jsem si přála, okamžitě přišlo. A zůstávala jsem tam. Byla jsem velmi nemocná. I když jsem byla nemocná, už jsem byla dohodnuta, že půjdu do Francie hledat domy. A ve Francii jsem neviděla žádný hotel, který byl hned u moře. Tehdy jsem toho moc nevěděla o této části Francie. A před dlouhou dobou jsem projížděla kolem Monaka, když jsme všude dělali módní přehlídku. Když jsme míjeli Monako, můj řidič tehdy přišel s tím: „Pojďme se najíst kuskusu a na diskotéku, kterou v té době vlastnil princ“. Tak jsme tam šli a já jsem viděla, že to byla velmi pěkná oblast, a že je snadné najít nějaký hotel u moře.
Tehdy jsem byla nemocná… Ale i když jsem byla nemocná, stále jsem tehdy hledala ášram a domy ve Francii. Rezervovali jsme si hotel a bydlela jsem v malé místnosti, ale směrem k moři. A pak po několika týdnech se můj kašel zastavil. Každý den, jsem sešla dolů do baru, vypila jsem trochu šťávy, míchané šťávy, ovocný punč, žádný alkohol, a pak se mi udělalo lépe, tak rychle, jen pár týdnů. Takže o několik let později jsme měli ášram a dům, ale kdykoli jsem nemocná nebo se cítím nějak přidušená, v této oblasti někdy… Není to oblast, je to jen, že karma přichází někdy příliš drtivě, a já onemocním. Kašlu nebo se cítím velmi nepříjemně, všechno možné, a také se rovněž vracím do tohoto hotelu. Snažím se dostat stejný pokoj a dívat se na moře. Vdechovat každý den a jít dolů, vypít si šťávu. A jít ven, sehnat veganskou pizzu nebo něco, a vrátit se a pít tam šťávu. A rychle se uzdravuji.
Ale oni jsou tak milí. Pokaždé, když přijedu, vidí mě znovu kašlat, řeknou: „Jdi pro Ni sehnat to, jdi sehnat tamto, rychle.“ Víte, poslíčci, kteří nosí moje zavazadla do mého pokoje, říkají: „Jdi pro Ni sehnat toto, tamto pro Ni. Zavolej doktora.“ Je to automatické. Ještě, než jsem vůbec něco řekla. Říkají: „Jdi koupit Verveine.“ Něco takového, čaj na kašel, a „Sežeňte doktora. Přineste Jí šťávu. Má ráda tento druh šťávy, tamten druh šťávy.“ Mají dokonce jeden (nealkoholický) koktejl pojmenovaný po mně. Jiné jméno, ne jméno vaší Mistryně. Řekli mi: „Toto je Váš koktejl, nyní pojmenovaný po Vás. Chystáme se ho pojmenovat.“ To mi řekli, ale nezdržela jsem se tam dost dlouho, abych se dozvěděla, zda to vytiskli v nabídce. Nebo to možná vytiskli, je to příliš dlouho, zapomněla jsem. Jsou takhle laskaví. Samozřejmě, byla jsem k nim také velmi laskavá. Vždy jsem projevovala úctu pokojské nebo poslíčkům, číšníkovi, servírce, a dávala jim dobré spropitné, z lásky a z úcty. O Vánocích jsem jim koupila dárky. Každému z nich, celý hotel měl, každému jeden, nějaký malý dárek, krabice (veganské) čokolády, něco takového nebo (veganské) bonbóny.
I když už více nebydlím v tom hotelu, kdykoli je vidím, oni vidí mě, jsou velmi, velmi šťastní, šťastní. A hodně žertujeme. Se mnou se velmi pobaví. S ostatními zákazníky jsou vážní, ale se mnou žertovali jako dávní přátelé. Mluvili spolu a já jsem vyšla z hotelu, řekla jsem: „Co to, lidičky, děláte? Mluvíte za mými zády?“ Jen vtip. Řekli: „Ne, ne. Ne, mluvili jsme o tom chlapci. Má tetování, Vy víte kde.“ Řekla jsem: „Nevím kde. Jak bych věděla, kde?“ Jen jsem žertovala. Řekla jsem: „Nevím kde, ale já něco mám.“ Řekl: „Je to tajné místo. Nemůžete ho vidět.“ Řekla jsem: „Samozřejmě, nechci vidět jeho tetování, bez ohledu na to, jestli je to tajné nebo ne. Mám také něco tajného.“ A pak jsem zvedla svoje kalhoty trochu: „Tady!“ Dělám si legraci. Nic tam není. Byla to jen malá možná jizva od komára. Řekla jsem: „Tady!“ A všichni se společně smáli, až vyšel manažer a řekl: „Co se to tady děje?“ Řekla jsem: „Nic, nic. Jen porovnáváme tetování, abychom viděli, kdo má lepší, a na kterém místě na těle.“ A oni se také všichni společně zasmáli. To je dobrá vzpomínka.
Nikdy jsem v Monaku neměla žádné špatné vzpomínky, vůbec. Dokonce jednou mi koupili nové auto. Nevěděla jsem, jak ho řídit. Řídila jsem, ale bylo příliš rychlé, rychlejší, než jsem si myslela. A pak jsem něco poškrábala, nebo nevím, co jsem udělala, jestli jsem to poškrábala nebo ne, pak jsem se zastavila na jedné straně a čekala na policii. A dokonce i policie byla tak milá, že jsem musela koupit nějaké (veganské) dorty, abych se později omluvila za to, že jim přidělávám zbytečnou práci. Všichni byli tak milí. Policie také. Byli tak zdvořilí, tak elegantní. Vypadali jako stateční strážci nějakého starého království. Velmi krásní, dobře vypadající a ke mně velmi zdvořilí. Nevím, jestli vy nebo někdo jiný má nějaké jiné zkušenosti, ale já mám velmi dobré. Takže dokonce jsem jim napsala báseň. O Vánocích jsem jim ji dala s nějakými (veganskými) čokoládami. Vzpomínáte si? (Ano.) Dovezli jste jim všechny (veganské) čokolády. Oni se dokonce obávali, protože policii nikdo nikdy nedal čokolády. Myslím, že se báli, že je možná podplácíme, takže se neodvažovali koupit věci pro policii. Já jsem je prostě koupila. a oni se ho pak zeptali, mysleli si, že nemluvím francouzsky a zeptali se ho: „Kde jste ukradli ty čokolády?“ Protože jich bylo tak hodně, tak moc a on jim řekl: „Ne, koupili jsme to v Carrefouru, můžete tam teď zavolat a zeptat se.“ Byl rozzlobený. Jak si mohou myslet, že my, jeho Mistryně, jsme ukradli čokolády? Byl trochu podrážděný. Jeho tón nebyl tak přátelský. „Zavolejte a zeptejte se hned. Právě teď jsme je koupili v Carrefouru.“ Bylo to tak zábavné. Potom ten policista jaksi ustoupil, protože on vypadal silný a zuřivý, strašlivý. Způsob, jakým se choval, možná jeho energie zrovna vyvstala: „Baf!“ A policista ustoupil a přemýšlel: „Och, nezaplétej se s těmito lidmi.“
Ajaj! Představte si, on musel žertovat, protože který člověk ukradne čokolády a přinese je na policii? Pokud něco ukradnete, utíkáte co nejdál od policie, že? Nebo to přinesete přímo před policejní sídlo a darujete to! A říkáte: „Veselé Vánoce, Šťastný nový rok.“ Jedna krabička pro každého. Napočítala jsem, něco okolo 300. A oni to pak otočili a řekli: „Kde jste ukradli všechny tyto čokolády?“ Možná jen vtipkoval. Ale policie, oni zjevně moc nevtipkují. Žertují policejním způsobem, velmi vážně. „Kde jste ukradli všechny ty čokolády?“ Možná se smál uvnitř: „Ha, ha.“ Ale my jsme neviděli jeho smích uvnitř. A ten chlapec byl trochu podrážděný. Řekl: „Ne, nic jsme neukradli! Koupili jsme to támhle v Carrefouru. Hned tam zavolejte a zeptejte se.“ Mám pravdu? Řekl jste to takto. Takže ten policista: „V pořádku“. Myslel si, že nám schází humor, takže se nechtěl zabývat s tímto typem lidí. Takže řekl: „Dobrá, doneste to tam.“
A já jsem pak požádala náčelníka, měla jsem záminku: „Minule jsem vás tolik obtěžovala a jsem jen host ve vaší zemi. Dovolte mi prosím, abych vám darovala nějaké malé (veganské) čokolády pro každého z vás, protože tvrdě pracujete po celý rok a já nevím, jestli vám někdo poděkuje, takže my děkujeme.“ A on řekl: „V pořádku.“ A další policista znal moje jméno. Jeden z policistů znal moje jméno, kvůli problému s autem. Ale nic se nestalo, protože stejně mám pojištění, jen škrábnutí možná. Ani jsem neviděla to auto, které bylo poškrábané. Takže náčelník mě také již znal, protože se mnou předtím jednal. Když mělo auto problémy, přivezli jsme auto dovnitř, a on se mě rovněž ptal, protože ještě nebylo převedeno na mé jméno. Řekl: „Ukradla jste to auto? Ano nebo ne?“ Takže jsem řekla: „Ne, pane!“ Velmi nahlas, stejně nahlas jako on. Takže už věděl, nezaplétat se se mnou. Později věděl, že to byla pravda, že jsem ho neukradla, takže mě více respektoval. Takže, když jsem požádala o svolení dát čokolády, on hned: „V pořádku.“ Velmi šťastný.
A také dříve jsem jim koupila nějaké (veganské) koblihy takové ty plněné. Slyšela jsem, že policisté mají rádi sladké věci jako koblihy, takže jsem jich hodně nakoupila. (Pouze v Americe.) Pouze v Americe? (Ve Francii, ne.) Ve Francii, ne? Co mají rádi ve Francii? (Sýr.) Sýr! Och! Och! Nevěděla jsem. (Víno.) Víno! Och ano, také jsem dostala nějaké (nealkoholické) šampaňské. A když jsem ho přinesla, řekli: „Och, jen jsme si dělali legraci.“ Řekla jsem: „Co! Neviděla jsem vás žertovat. Myslela jsem, že jste to mysleli vážně, takže jsem ho hned koupila. Nemohu ho vrátit.“ Takže jsem to všechno otevřela a všichni to viděli otevřené, a řekli: „V pořádku.“ Možná to později dali dětem, nevím. Ale hned jsem odešla a řekla jsem: „Děkuji. Díky Bohu, že jste přijali moji omluvu.“ A poté mě někteří znali, a později, když jsem přinesla (veganské) čokolády na Vánoce, náčelník už byl v pořádku.
A ten druhý chlapec, možná dozorčí nebo něco, možná zástupce náčelníka, něco, se mě zeptal: „Jak se jmenujete? Musíme znát Vaše jméno. Kdo dává?“ Řekla jsem: „Znáte moje jméno. Mám tu záznam.“ A ten druhý, inspektor policie mu řekl: „Já znám Její jméno.“ A vyhláskoval to jméno tomu chlapci. Takže jsem řekla: „Vidíte? Jsem zde dobře známá. Jsem v pohodě. Nebojte se.“ A všichni mě nechali odejít. Je to velmi přátelská policie, velmi, velmi přátelská. Policie tam je možná více stresovaná než jinde, protože Monako je malé. A všichni tam jezdí honosnými auty a všichni jsou důležití VIP, takže jsou velmi, velmi opatrní. A pokud tam jedete na kole, motocyklu, musí zkontrolovat vaši identitu, všechno. Dokonce i lékaři, jezdí na kolech, protože je tam příliš rušná doprava. Je pro ně snazší prokličkovat se provozem a pak se dostat ke svým pacientům rychleji. A dokonce i poté, i když je už znají, musí zkontrolovat identitu, kvůli ochraně města, země. Takže tam říkají, že nemají zločiny, lupiče, nic se nestává; všichni jsou tam velmi v bezpečí. Jsou známí svojí bezpečností, to mi řekli. Byla jsem tam tak jako tak v bezpečí. Všude jsem chodila sama. Nepotřebovala jsem tam tolik diamantových strážců. Říkají jim diamantoví strážci. Nejsem si jistá, jaký je to diamant. Jednoho dne to vyzkouším. Možná jen nudle vyrobené ve tvaru diamantů.
